Eurotrip s dětmi, aneb jak jsme procestovali tři země za 14 dní + VIDEO

Odlet na Tenerife

S obavami jsme se prvního září dopoledne vydali do Katowic na letiště.

S obavami proto, že to měl být úplně první let pro naši 6měsíční Sofi. Sofinka ještě nikdy neletěla. Ne, že bychom nemohli, ale rozhodli jsme se, že první půlrok jejího života budeme cestovat spíše autem, po České republice nebo Slovensku. Zaprvé, nechtěli jsme s sebou letadlem brát kočárek s hlubokou korbou a další nezbytnosti, jako monitor dechu (na ten já si potrpím), a zadruhé, přestože je Sofi strašnej kliďas, rozhodli jsme se, že minimálně do 6 měsíců si zaslouží alespoň v rámci možností, jak jen to s její divokou sestřičkou Elou jde, klid a režim.

A tak ji teď čeká rovnou 6hodinový let a my jen můžeme doufat, že to zvládne v pohodě. Přece jen, pak ji čekají ještě 3 další lety.

V Katowicích na letišti nelze počítat s nějakou protekcí pro rodiče s dětmi, pěkně jsme si vystáli pořádně dlouhou frontu na odbavení, a i na bezpečnostní kontrolu. A tak, přestože jsme se na letiště dostavili s 3hodinovým předstihem, jsme si na terminálu stihli koupit tak akorát vodu a svačinu do letadla, přebalit Sofču, vyčůrat Elu, koupit si kafe, bez kterého bychom asi umřeli, a mohli jsme nastupovat do letadla.

S letuškami jsme klasicky museli pořešit Elinčinu ořechovou alergii – v letadle je tohle big deal, nad oceánem nikdo nechce nouzově přistávat kvůli anafylaktickému šoku. Bohužel si kvůli nám nikdo nedá celý let oříšky, ale věřím, že je to pochopitelné.

Jak jsme se připravovali na nejhorší – na let už si vůbec neberu knížku, nestahuju filmy, nikdy s Elou při letu nebyla šance, že bych měla alespoň 5 minut klidu, tento let jsme měli asi štěstí. Zkrátka – tenhle let byl ÚPLNĚ v pohodě. Nechápala jsem, kdo nám vyměnil děti (teda Elinku). Sofi jsme dali na vzlet mlíko, bílý šum, Ele bonbon, a OBĚ do půl hoďky spaly. A já seděla a hodinu koukala na sedadlo před sebe, protože jsem neměla ani knížku, ani film.

Zbytek letu jsme Ele pouštěli pohádky, bez kterých se už nějakou dobu neobejdeme, nebo četli knížku a se Sofi jsme střídavě chodili uličkou, nebo si s ní hráli na sedadle.

Na letišti na Tenerife nás už čekalo předem objednané auto a autosedačky pro holky. Jenže – a to se nám nestalo poprvé – ty sedačky, které jsme objednali, vypadaly ve skutečnosti úplně, ale úplně jinak, než bylo avízovano. Jako, že Ela dostane podsedák, to bych asi přežila, ale že Sofi dostane místo objednaného vajčka sedačku pro tříleté dítě, je horší. Takže jsme na letišti strávili další hodinu, než nám doručili sedačky jiné. Zase ne úplně ideální, ale už zvládnutelné. Teď jen sedačky pořádně připoutat, ať se nám nestane to, co na Madeiře, kdy jsme jeli do prudkého kopce a Elinčina sedačka padala směrem na přední sedadlo.Prostě průšvih.

Po cestě na ubytko jsme ještě udělali menší nákup – plínky, sunar, příkrmy, moje oblíbená španělská tortilla a víno a v deset večer konečně dorazili na náš úplně boží apartmán v Abades. Po ročním cestovatelském absťáku jsme se trochu rozšoupli a bookli si apartmán se dvěma ložnicemi. Nehrozí tak, že bychom večeřeli na záchodě, jak bylo naším zvykem, když jsme cestovali s Elou. Chápejte, abychom ji nevzbudili.

Pořádnej hike na Roque de Taborno

První den měl být aklimatizační. A tak jsme se celé dopoledne loudali v místě bydliště -prozkoumávali dětské hřiště a bazény. Po poobědovém šlofíku holek jsme už ale měli něco domluvené s kámoškou, která byla čirou náhodou na Tenerife taky.

Na hiku Roque de Taborno jsme se hned shodli. Tento 4kilometrový hike vede kolem ikonické hory připomínající Matterhorn.

Protože všude v průvodcích psali, že trek není vhodný pro děti, nezbylo nám nic jiného, než všechny holky hodit do nosiček a doufat, že to nebudeme muset po více než hodinové cestě autem otočit.

No, většinu treku jsme zvládli, ale nakonec stejně zvítězil zdravý rozum a před nejhoršími úseky jsme se raději vrátili zpátky k autu. Výhled to byl ale krásný i tak. Hike pasuju na nejkrásnější trek naTenerife. A hlavně - byli jsme tam téměř sami. Nikde nikdo.

Den to byl super a Elinka ho završila vyblitím všech hranolek z mekáče, do kterého jsme se po cestě zpátky stavovali.

Prozkoumávání Santa Cruz de Tenerife

Protože předchozí den se nám výlet s kámoškou a její bandou moc líbil, rozhodli jsme se pro další společný výlet, a to do hlavního města - Santa Cruz de Tenerife. Přestože jsme vstávali se svítáním, povedlo se nám vyjet až v deset. S dvěma dětmi to snad ani rychleji nejde. Po hodinové cestě jsme konečně zaparkovali a společně s druhou částí výpravy se vydali na místní trhy- Mercado Ntra. Señora de África.

Moc daleko jsme se ale nedostali, protože v cestě stálo dětské hřiště.

Po trzích jsme se po nábřeží prošli k architektonickému klenotu Auditorio de Tenerife. Tam jsme se na další hodinu sekli díky kašně, kterou holky považovaly za brouzdaliště. Klasika. Osvěžení to ale bylo celkem fajn. Další zastávka byla na venkovní posilovně, kde jsme museli všichni postupně ručkovat, aby měly holky radost. Nakonec jsme si dali kafe v boží kavárně We The North Coffee a mířili zpět k autu.

Suma sumárum - Ela, která normálně škemrá, že se chce nosit, nachodila přes 5 km. A teď ten závěr - na ubytování si Ela o roh skoro rozsekla hlavu - boule jak sviňa. Pak si ji znovu rozsekla o otevřené okno a do třetice sebou švihla ve sprše - třetí boule. Zatímco jsem uspávala Sofi, Kubovi spadl ten největší nůž a zabodl se mu do nohy. Třešnička na konec.

Banánová plantáž a další trable

Série nešťastných událostí další den pokračovala. Přestože ráno bylo moc krásné - Ela byla v klidu, Sofka taky, snídaně při východu slunce, následná prohlídka banánové plantáže s tastingem byla taky moc fajn, museli jsme se celý den potýkat s jednou nepříjemností týkající se Kubovy práce.

Tak jsme radši většinu část dne strávili na ubytování a u bazénu. Tam si Kuba nakopl prst na stejné noze, kterou si včera probodl nožem. Pech, no.

Večer jsme vyjeli do Los Cristianos na večeři, ale místo toho jsme celou dobu poslouchali Eliny výkřiky typu: já chci zmrzlinu! A půjdem na hřiště? A kde je to hřiště? A už tam budem? Na večeři ve společnosti obou holek jsme tedy nějak ztratili chuť a raději si v obchodě koupili špagety a hotovou boloňskou a jeli domů. Tam jsem ještě dokázala vytopit téměř celý apartmán, protože jak sebou včera Ela švihla ve sprše, tak jsem jí tam dala ručník, ať si stoupne na to. No, jsem tím ručníkem ucpala odpad, takže voda nemohla odtékat.

Za pár dní máme přelétat do Lisabonu, a ubytko ještě není booknuté. Nějak na to nezbývá energie.

Trochu kontroverzní Loro Parque

Do Loro Parque jsme ale už měli vstupenky, které nebyly zrovna nejlevnější, a tak jsme se v 10 nakonec vydali na cestu. My bychom tedy takovou atrakci klidně oželeli, stejně tak koupání v moři, ale Ela už není tak malá, že se s námi “jen veze”, a tak musíme dovolenou přizpůsobovat i jejím potřebám. A tak jsme museli krom téměř každodenní návštěvy dětského hřiště a koupačky v bazénu vyhledat i místní zoo.

Naivně jsem si myslela, že stihneme ještě prohlídku Porto de la Cruz, kde se Loro Parque nachází. Tam jsme ale strávili téměř celý den a já měla co dělat, ať neusnu po cestě zpátky za volantem. Náš robot Elinka, které nikdy nedojde energie, to zapíchla asi minutu po vyjetí z parkoviště zoo.

A teď- musím říct, že cítím jako pokrytec. Jedna jediná reakce kamarádky na stories, které jsem sdílela, mě přiměla zamyslet se nad tím, jestli je Loro Parque etický.

Loro Parque tvrdí, že jejich zařízení splňují veškeré přísné normy a regulace pro zacházení se zvířaty. Argumentují tím, že mají významný výzkumný program a že jejich práce přispívá k ochraně ohrožených druhů.

A tak jsem trochu googlila.

PETA má k Loro Parque kritický postoj a tvrdí, že toto zařízení neposkytuje zvířatům dostatečně etické podmínky.

PETA kritizuje Loro Parque zejména kvůli držení delfínů a kosatek v zajetí, bezpečnostním incidentům, kdy došlo k úrazům návštěvníků nebo zaměstnanců během interakcí s delfíny a kosatkami, a dále podmínkám pro ptáky.

Ono vlastně stačí porovnat velikost nádrží, ve které jsou zvířata držené a velikosti oceánu. Navíc, během 18 měsíců přišly v Loro parku o život TŘI kosatky.

A co si myslíte vy? Napište mi do komentáře.

Na Teide

Tak dobře. Úplně nahoru na Pico de Teide jsme holky nebrali. Jednak jsme neměli povolení, které je nutné si obstarat několik měsíců předem, jednak by se kojenec neměl vystavovat vysokým nadmořským výškám. Strejda google, poctivý research a porada s otčímem Jirkou – horolezcem – všichni se shodují, že kojenec by se neměl brát do vyšších nadmořských výšek, než cca 2 500 m.n.m. A tak jsme se alespoň vydali do Teide National Parku autem na okruh kolem nejvyšší hory Španělska. Odpoledne jsem si zajeli do turisty velmi oblíbeného letoviska Playa de Las Americas na burger, shodli jsme se s Kubou, že jsme rádi za naše Abades, kde je lidí minimum, a byl čas balit na cestu do Portugalska.

Abych nezapomněla, večer jsme byli poprvé v moři – já a Ela jsme si smočily nohy v noci na pláži v El Medáno.

Na nějaké koupačky u moře nás moc neužilo jak před dětmi, tak ani teď.

Prales Anaga a cesta dále

Poslední den na Tenerife. Na Tenerife to sice bylo boží, ale na nás moc horko.

Z avízovaných 24 stupňů, kvůli kterým jsme ostatně na Tenerife vůbec jeli, jsme přiletěli do 35 stupňových pařáků. A tak jsme se už trochu těšili do „zimy“, do Portugalska.

Po cestě na Tenerife North jsme ještě navštívili jedno kouzelné místo – Sendero de los Sentidos, neboli Path of Senses v Anaga Parku, jsem měla na svém seznamu míst, které rozhodně nevynechat. Plné parkoviště u vstupu nás ale naprosto odradilo. Teprve až jsme to vzdali a rozhodli se jet na letiště, jsme našli místečko ve spodní části stezky. A stálo to za to. Trek má něco málo přes kilometr a vede pohádkovým lesem. Jen škoda, že je tak krátký.

Lisabon a to málo, co jsme z něj viděli

V sobotu jsme přiletěli do Lisabonu. Let byl úplně skvělý a holky skoro celou cestu prospaly. Já už jsem si zvykla, že za celý let nezajdu ani na záchod, hlavně aby byl klid. K ubytování poblíž Parque das Nações jsme došli za necelou hodinu.

Ubytování bylo úžasné, měli jsme výhled na část Lisabonu z 16. patra. Samozřejmě jsme museli schovat všechny věci, které by Elinku mohly lákat k hraní.

Ten den jsme se jen stavili do obchodu pro vodu a šli spát.

Kuba s Elou šli do obýváku, já jsem se Sofi spala v ložnici.

Druhý den ráno jsme si po cestě na metro zašli na snídani a v tu chvíli Kubovi začalo být špatně. To jsme si ještě mysleli, že to do města zvládneme. Vystoupili jsme na náměstí Martin Moniz, odkud mimochodem jezdí tramvaj 28, která má údajně nejlepší trasu pro prohlídku města, a hned jsme šli zpátky domů.

Tam se ukázalo, že Kuba má horečku. A tak jsem se vydala s Eli prozkoumat dětské hřiště v Lisabonu a Kuba zůstal se Sofi doma. Večer, když se mu udělalo lépe, jsme se vydali na dobroty do Time Out Market. Tento trh je domovem špičkových restaurací a barů, dokonce se zde nachází i škola vaření. My jsme si dali sangrii a aperol a Ela zmrzku, která jí samozřejmě hned spadla na zem.

Po dávce alkoholu mi to už bylo celkem jedno.

Další den jsem si dala za cíl stihnout v Lisabonu trochu víc, a tak jsme den začali prohlídkou stavby ikonického mostu Ponte 25 de Abril, která zahrnuje panoramatickou vyhlídku. LX Factory, bývalá přádelna bavlny, kde se nyní nachází obchůdky, kavárny a galerie, byla hned vedle a já si ji strašně přála navštívit, ale holky začínaly být protivné, a tak si to budeme muset nechat na příště.

Po odpoledním šlofíčku jsme se šli projít jen do okolí Parque das Nações a do nákupního centra, kde jsme dlouho vybírali, co si vezmeme s sebou na večeři. Rozhodla jsem se, že budu jíst zdravě (haha) a dala jsem si salát s medovo-hořčičnou zálivkou a praženými arašídy.

A píšu to jen proto, protože díky tomuto salátu mě čekala noc hrůzy. Všichni víte, co otrava jídlem obnáší. Prostě peklo. Kuba mi šel v půl 4 ráno pro vodu na benzinku, kde byla tři auta plná islámistů, kteří něco nahlas vykřikovali a zpívali. Tu noc jsem fakt uvažovala, že to balíme a kupujeme letenky domů.

Porto – město, které jsme si zamilovali

Ráno, pro probdělé noci a s žaludkem na vodě, jsme spěchali na vlak do Porta. Lístky jsme si sice koupili předem, nicméně měli jsme jen dvě sedadla - děti na sedadla nárok nemají. Tak jsme chtěli přikoupit sedačku za plnou cenu alespoň Ele, ale po půlhodině čekání nás velmi nepříjemný pán odbyl tím, že máme smůlu, že náš vagon je plný. A tak si Kuba koupil pivo a skoro celou cestu procházel vlakem se Sofi v nosičce, zatímco Ela mi spala na klíně a já klepala kosu, protože mi nebylo dobře.

Po třech hodinách jsme konečně vystoupili na nádraží v Portu, koupili celodenní jízdenku na dopravu, ale nakonec jsme ji stejně nevyužili a vzali si taxi. Teď by nás někteří rodiče ukamenovali, ale v tu chvíli jsme nijak neřešili skutečnost, že Ela neměla ani podsedák a Sofi byla v nosičce na Kubovi.

Za normálních okolností bychom takhle s holkama nikdy nejeli, příště si vezmeme alespoň autosedačku pro Sofii. Naše ubytování bylo přímo v centru Porta s docházkovou vzdáleností ke všem atrakcím. A tak jsme hned večer prozkoumávali nábřeží Porta -Ribeiru a byli jsme naprosto nadšeni. Už na první pohled se nám Porto líbilo mnohem víc než Lisabon.

Na další den jsme po návštěvě muzea World of Discovery měli domluvený tuk tuk a prohlídku města. Zpočátku nám nabídli hodinovou projížďku za 120 éček, což jsme odmítli, ale pak nám nabídli stejnou projížďku za 35 eur. Prohlídka města tuk tukem se nám v tom horku se dvěma dětmi jevila jako skvělá možnost, jak co nejpohodlněji projet celé Porto a získat informace o městě od místního průvodce. Tohle jsme měli udělat už v Lisabonu!

Návštěvu knihkupectví Livraria Lello, které je jako ze světa Harryho Pottera, jsme odsunuli na příště, protože fronta před budovou byla snad na několik hodin. Na pátou jsme měli domluvenou plavbu lodí na nábřeží naproti, ale tu samozřejmě jsme nestihli a museli čekat na další. Dětské hřiště hned vedle bylo velmi příhodné.

Ovšem padesátiminutová plavba lodí trvala jako věčnost. Ela řvala, Sofi řvala, kukuřičné křupky jsem měla i ve vlasech a nejtěžší kalibr v podobě pohádek na mobilu nepomáhal. Modlila jsem se, ať už plavba skončí. Obchod s ochutnávkou portského vedle východu z lodi byl také velmi příhodný… Porto bylo úžasné, ale s Kubou jsme se shodli, že příště necháme holky doma s babičkami a pojedeme sami.

Dny odpočinku v Londýně

Poslední dva dny našeho výletu jsme strávili v Londýně. Lépe řečeno v Londýně na hotelu. Asi proto, že když už ten hotel stál tak nekřesťanské peníze, ať si ho pořádně užijem. Ale teď vážně. Původní plán celého výletu byl letět z Porta zpátky domů. A pak Kuba našel levnější letenku s přestupem v Londýně. A když my slyšíme Londýn, tak je zle. Londýn je naše srdcovka. Londýn byl naším domovem přes tři roky. Máme tam oblíbená místa, restaurace i kamarády. A tak jsme bez přílišného uvažování letenky koupili. Jenže nám nedošlo, že ubytování za tu dobu, co v Anglii nebydlíme, mohlo trochu zdražit. A jak.

Dvě noci v hotelovém pokoji s jednou ložnicí nás vyšly téměř stejně, jako týden v apartmánu na Tenerife. A tak jsme v Londýně prošli všechny naše oblíbené restaurace, strávili pár hodin ve Victoria Secret (ve skutečnosti to byla jen hodina, ale Kubovi, který čekal v dešti s holkama před vchodem, to přišlo o dost déle), projeli se na Greenwich, dali si English Breakfast, a tím jsme zakončili celý náš úžasný, i když trošku vyčerpávající Eurotrip.

Sleduj video z Eurotripu níže: