Los Angeles, aneb s jet lagem v patách

Když se můj týdenní standby na mém rosteru (roster je měsíční plán letů) změnil na Los Angeles, měla jsem fakt radost. Navštívit Los Angeles byl vždycky můj sen! Já vím, tohle říkám o každé destinaci, ale i tak. Jako letuškovský nováček jsem pořád nechápala, proč se všichni snaží LA směnit za jiný let. Abyste to chápali, máme dovoleno si lety navzájem měnit. Když má někdo LA a nechce ho, může si ho se svým kolegou vyměnit třeba za New York, když je to ve stejné dny.

Mohlo mi to dojít. Osmihodinový časový posun a jen jedna noc. Tak to bude mazec.

Let mi přišel šíleně dlouhý, trval asi jedenáct hodin. Takže takových šestnáct celkem, když připočítám předletovou poradu, nástup pasažérů, výstup pasažéru, čekání na naše zavazadla a cestu do hotelu. Není se čemu divit, že jsem to zabalila už v minivanu do hotelu. Hotel je přímo v centru Los Angeles, to znamená takových 45 minut od letiště. Ale po tomhle malém šlofíku jsem alespoň trochu odpočatá. Ani mě tedy nehne, abych zbytek večera strávila na hotelu. Bohužel, první výplata pořád ještě nepřišla, nemůžu si tedy moc vyskakovat. Po hodině po příjezdu do hotelu si dáváme s kolegy sraz dole v lobby a vydáváme se do nedaleké CVS Pharmacy.

CVS Pharmacy je nezbytná zastávka během každého layoveru. Je to taková drogerie, lékárna a potraviny v jednom a jsou věci, které seženete jen v Americe, tak je potřeba doplnit zásoby. Já radši čekám před obchodem, s mým shopaholismem bych utratila i ty drobné na hranolky, co mám. Po hodině (!!!!) se mí kolegové vrací ověšeni taškami a pomalu se vydáváme zpátky k hotelu. Na večeři si objednáváme do lobby dovoz – tramtadadá – mekáče.

Tak tohle je ten jet lag. Vstávání ve čtyři ráno a i přesto, že jsem pořád totálně rozbitá, nemůžu už spát. Na snídani je ještě brzo a je jen jediné místo, které je otevřené. Takže to posilovna jistí. Chvíli se tam motám, na každém stroji maximálně deset vteřin, však jsem tam sama a nikdo mě nevidí, udělám pár selfie ať to aspoň na instáči vypadá, že na sobě makám a raději se vracím zpátky na pokoj koukat z postele na Netflix.

V devět už čekám na metro směr Hollywood a… chodník slávy! Vystoupím z metra, koukám na mapu, kde ten chodník asi může být a najednou si všimnu, že stojím přímo na hvězdě Jimmiho Kimmela! Jdu tedy po ulici dál, když mě začne nahánět Spiderman a chce si povídat. Tyhle fígle já už ale znám z New Yorku (ha! Jsem už světoběžník), vím, že z lidí mámí peníze, a tak ho chci odbýt. Spiderman se ale nedá, a tak si s ním dělám jednu fotku na památku.

Celkově jsem z chodníku slávy velmi zklamaná – místo chodník slávy bych ho spíše nazvala chodník hanby. Walk of Fame – Walk of Shame. Prostředí bylo velice špinavé a přímo na hvězdách kempovali lidé bez domova. No nic, je třeba jít o dům dál.

Má další zastávka je Grand Central Market – trhy s jídlem všech chutí. A vzhledem k tomu, že Los Angeles leží blízko hranic s Mexikem, těšila jsem se na pořádnou mexickou žranici. A taky že jo. Já na těch cestách asi stejně nejvíce miluju to ochutnávání cizích chutí. A tak jsem zde utratila ten zbyteček peněz, co jsem s sebou měla. Trhané vepřové v tortille si nesu zpátky na hotel.

Hotel je kousek nad Marketem a vede k němu lanovka, která byla i ve filmu La La Land. Viděli jste?

Tři hodiny do odjezdu na letiště jsem strávila pěkně v posteli a marně jsem se snažila trochu prospat. Už začínám chápat, proč se tuhle destinaci snaží všichni vyměnit. Ale já svoje LA nedám, dokud tu nebudu mít všechno prozkoumané! Ještě mě totiž čeká nápis Hollywood, Santa Monica a mnohem více. Tak kdy to bude příště?