Po Thajsku s backpackem

Z Londýna do Bangkoku

Jsou čtyři ráno a my míříme na letiště Gatwick. Tak brzo jsem nevstávala ani nepamatuju. Potřebuju kafe a je to na mně vidět. To kafe si konečně dávám v duty free ve Starbucksu o dvě hodiny později po nekonečně dlouhém čekání na odbavení. Tak přece jen je dobře, že jsme na letiště dorazili s tříhodinovým předstihem. Bez kafe by nám to nezačalo zrovna nejlépe.

Usedáme do sedaček v economy, a co, že jsem tajně doufala v upgrade do premium, to je jedna z výhod toho, že pro tuto aerolinku pracuju. To je vlastně tak trochu tajné, tak bych to asi ani neměla psát. Nám to economy vlastně ani tak nevadí, hlavně že jsme se dostali – ono ty letenky jsou sice hodně zlevněné, pro nás, zaměstnance, ale je to jen na volná sedadla. Když je letadlo plné, mám smůlu. A kvůli tomu se nám ta dovolená taky pekně prodražila. Ale o tom až později.

Tak si dáváme víno, jedeme přece na dovolenou, že jo. Prvních pár hodin si užíváme, hodujeme, koukáme na filmy, po pár hodinách už začíná Kuba nadávat, že si nemá jak natáhnout nohy, a já, že nemůžu spát.

Sláva nazdar výletu, ještě se tak dostat do toho hotelu, ať se můžu konečně vyspat. Vydáváme se ven volat taxík a je nám už po chvíli horko na chcípnutí. Hotel máme přímo v centru, byl hodně levný, až jsem se divila. Po vstupu do pokoje už chápu proč. Ale postel tam je, to je hlavní. Kdybych spala na zemi, vyjde to nastejno. Nevíte, proč jsou v Thajsku tak tvrdé matrace?? Jsem tak unavená, že mi je to už v tu chvíli vlastně jedno, dáváme si oba dvacet, potom už musíme vyrazit, ať z toho Bangkoku aspoň něco máme. Zdržujeme se totiž jen dva dny a pak míříme tam, kam se nám bude chtít. Na jednom místě moc dlouho vydržet neumíme, na pláži už vůbec ne.

Tak jsem si to pěkně naplánovala, nejdříve půjdeme na lodičky, projet centrem hlavního města pěkně po kanálech. To by ale neměl být Songkran – oslava Nového roku v Thajsku, či co.Tak nám to vysvětluje náhodný kolemjdoucí, který vlastně ani náhodný kolemjdoucí není, jako spíš naháněč Tuk-tukářů.

Já o téhleté turistické pasti věděla! Četla jsem to i v průvodcích i na internetových diskuzích. Ale stejně to znělo tak pěkně, lodičky zavřené, však on nás poveze po městě v tuk-tuku, a levně, ale je to jen dneska, je to promo akce. Což o to, povozili jsme se pěkně, k soše Buddhy, k druhé soše Buddhy a pak do továrny na obleky, kde si už od dveří začali Kubu měřit. Já, jak jsem v ráži, říkám, že žádný oblek nechceme, a nakonec nám jsou celkem nevybíravým způsobem ukázány dveře. Tolik k tuk-tukům. Já bych napsala – tak se hlavně nikdo nenechejte nachytat, nebuďte blbí jak my, ale je to asi stejně marné, na to si každý musí přijít sám. Tuk-tukář s námi po zpáteční cestě už nepromluvil a vyklopil nás u další sochy Buddhy, ale tentokrát ležící. Wat Pho se to jmenuje. Tam prý mají super masáže, přímo v chrámu, jdeme to vyzkoušet. Kuba na ty masáže sice moc není, ale když už jsme v tom Thajsku..myslím, že si pak stejně na to celkem rychle zvykl. Přece jen, tahala jsem ho na masáž každý den.

Dáváme si přestávku na oběd – veganskou rýži s vajíčkem vevnitř, to mi je jedno, mám hlad. Vždyť vlastně stejně žádný vegan nejsem, jen nejsem fanda asijské kuchyně, hlavně, ať mi do všeho necpou tu rybí omáčku.

Khao San – další povinná zastávka v Bangkoku, hlavně večer je tady super streetfood, říká Kuba. Nicméně protože je ten Nový rok, na ulici se to hemží Asiaty s vodními pistolkami, jdeme v davu, krok za hodinu, je tu narváno a za chvíli máme mokré všechno, i pasy ve voděodolné taštičce. Rezignuju, půjčuju si pistolku od vedle stojícího a zapojuju se do oslavy nového roku tímto originálním způsobem. No a co, že je duben.

Ayutthaya

Starověké město plné chrámů lehce dostupné z Bangkoku vlakem. Kupujeme si první třídu, ta má klimatizaci, a dvě hodiny ve vlaku utečou celkem jako nic. V Ayutthaye se k chrámům dostaneme buď na kolech, nebo pěskobusem, na tom kole je to v tom pařáku o život. Přejíždíme na voru přes řeku a pak procházíme tržnicí plné divného zboží a kolem starší paní s mikrofonem v ruce zpívající jakési karaoke, vypadá to komicky.

Do těch chrámů mě samozřejmě nepustí, šaty mám nad kolena, přece se nebudu pařit, tak ještě musíme do obchodu pro něco přes to. Je to tu fajn, celé ty zříceniny chrámů, horko na padnutí, až si nakonec najdeme místo ve stínu, u sochy Buddhy, vedle ostřikovače trávy a stojíme tam pěknou chvíli. Hned naproti jedné zříceniny je hezké místo na oběd, dávám si veganské curry, aby tam náhodou nebyla ta rybí omáčka, Kuba už ani nevím co, a balíme to, jedeme zpátky do města, dva chrámy z těch sedmi stačily.

Na Koh Tao, na scubadiving

Tak jo, scubadiving byl na mém bucket listu už celkem dlouho. A tak další den míříme na Koh Tao – populární destinace právě pro to potápění. Letadlem jsme v Surat Thani za chvilku, a ty čtyři hodiny na trajektu celé prospím. Dávám si veganskou rýži – to bude moje strava na následujících deset dní, furt doufám, že alespoň neco takhle zhubnu, ale velké kulové.

Takže Koh Tao. Záměrně jsme se ubytovali na severní části ostrova, daleko od ruchu, což vlastně nebyl tak dobrý nápad, neboť veškeré aktivity jsou právě v tom centru, a protože na tom ostrově si museli všichni koupit nová auta, tak proto jsou ty taxíky tak strašně drahé, aby to mohli splatit, říkal Kuba.

Každopádně ten resort, v kterém jsme ubytovaní, je moc krásný, máme bungalow, skoro to vypadá, že uprostřed džungle, něco nám skáče po střeše, možná opice, a nějaké zvíře tu vydává takové divné zvuky. Mimochodem, jestli jste si někdy o tomhle ostrově něco zjišťovali, asi víte, že se tu stalo pár sebevražd turistů, teda, maskovaných vražd, že prý to je thajská mafie. No, tak ta jedna vražda se stala v tom našem resortu. Samozřejmě to zjistíme až tam.

Veganská rýže k večeři je jasná.

Scubadiving jsme si už předem rezervovali v jedné z mnoha potápěčských agentur na Koh Tao. V domluvený čas se dostavujeme na smluvené místo a absolvujeme povinnou dvouhodinu teoretické přípravy. Po obědě se vydáváme na moře, teda na mělčinu, někde nás to potápění naučit musí.

Já z toho potápění měla strach, jako třeba, že mě sežere žralok nebo jiná příšera, rozhodně by mě ale nenapadlo, že se vlastní pitomostí skoro přiutopím. Šnorchlování mi taky nejde, vždycky mám hned plnou pusu vody. Ale jak moje lektorka říkala, jsi přece v oceánu, tady prostě budeš mít v puse vodu pořád, musíš ji jen vyplivnout. ALE JAK JI MÁM SAKRA VYPLIVNOUT VE DVANÁCTI METRECH POD VODOU?

Něco si z té lekce na mělčině pamatuju, takže když se mi brýle nějakou neznámou příčinou zatopí vodou, pěkně si je trochu nadzvednu a vyfukuju vodu nosem. Takže mám vodu v nose, v puse, protože tu věc, kterou se dýchá, omylem vyplivnu i s tou vodou, kterou už mám i v plících, a uvažuji, jestli je lepší umřít na utopení nebo na dekompresní nemoc, z takové hloubky se musí totiž nahoru pěkně pomalu, se zastávkami.

Nakonec se snažím co nejpomaleji vyplavat nahoru, ale to moc nejde, ta voda všude, to není moc příjemné a já u toho ještě celkem panikařím. Nad vodou nikde nikdo a já čekám, kdy ta nemoc jako příjde, jestli omdlím hned nebo to příjde až později. Párkrát zakřičím POMOC, to kdybych náhodou odpadla, aby se o mně vědělo. Lektorka se objeví pět minut po mně, zeptá se, co blbnu a ještě mě pochválí za to, že jsem nezmáčkla ten čuplík, co by mě na tu hladiny vystřelil.

Na Koh Tao nakonec strávíme jen dva dny, pro nás je ostrov malý a experti na potápění nejsme a očividně ani nebudeme. Kuba šnorchluje, já se snažím udržet hlavu se zadrženým dechem pod hladinou déle než pět sekund, abych taky viděla toho Nema, toho žraloka radši ne, i když ten, co tu žije, je prý neškodný, ale to můžu jen já, bát se žraloků a koupat se ve Žraločí zátoce.

Krabi - Railay

Čtyři hodiny trajektem zpátky, tři hodiny minibusem a Railay je naše další zastávka. Na Long-tail boatu nás dopraví na pláž, která je přístupná jen z lodi a kde jsme se ubytovali. Další pěkný bungalow u pláže, z které moře kvůli odlivu skoro nejde vidět a během přílivu téměř zatéká do chatky. Opici spatříme hned po příjezdu, nese si sebou Pringles, které někomu čmajzla z terasy.

Hned za resortem máme pěknou jeskyni a taky ten domov opiček. Večer se procházíme po centru, které se skládá z jedné ulice asi půl kilásku dlouhé, a kolem ní je soustředěno veškeré dění a všechny restaurace. Dávám si špagety Carbonara, protože už to na té rýži nemůžu vydržet, ať se konečně pořádně najím.

Email od mého otčíma, který zde byl zhruba měsíc zpátky, říkal – hlavně proboha nelezte na tu lagunu.

Takže jsem druhý den ranní procházku nenápadně stočila na příchozí cestu k laguně. Ačkoliv Kuba hned prohlásil, že tam rozhodně neleze, po chvíli přemlouvání a vyhrožování, že teda jako půjdu sama, se vypravil za mnou do bahnitého kopce, kde jediná možnost se něčeho chytit byla nějaké liány nebo co.

Po půl hodině, špinaví až za ušima, doštípaní od komárů, jsme se konečně na ten kopec vydrápali a před námi se objevily skalnaté sesuvy, které vedly k laguně. I přes Kubovo přemlouvání, ať se vrátíme, jsem se nedala.Nejsem přece žádná bábovka, postupně jsem slézala skály dolů, než mi došlo, že dolů je to přece jen v pohodě, ale zpátky nahoru to bude daleko horší. U třetího sesuvu jsem to vzdala už i já, skalnaté okno s jedním provazem, po kterém je třeba slézt a kde bych si nejspíš rozbila držku, je už i na mě moc. Tak jsme to vzali aspoň na pěknou vyhlídku, kde žádné převisy nebyly a byla to jen pěkná procházka džunglí.

Koh Lanta

Jelikož na jednom místě více než dva dny nikdy nevydržíme, rozhodli jsme se naskočit na trajekt a vydat se na poslední dobrodružství v Thajsku.

Koh Lanta v plánu původně vůbec nebyla, ale další možnost – Phi Phi jsme zavrhli, nemáme moc rádi přelidněné oblasti a takové ty typické turistické destinace.

Po příjezdu jsme si trochu zasmlouvali a nechali se odvézt k resortu na jižní části ostrova. Hned nám došlo, že bez skůtru se tady asi neobejdeme, hromadná doprava tady vůbec není a tuk-tuky se celkem blbě shání. A tak jsme se vydali nejdříve pěšky, než jsme skoro umřeli vedrem, do místního útulku pro pejsky a kočičky. Vzhledem k tomu, že v Thajsku je mnoho toulavých psů, tenhle útulek se o ně postará, dá je do kupy a hledá jim majitele po celém světě. Po příchodu jsme byli usazeni do kočičí kavárny, dali si kafčo, mazlili se s kočkami a čekali na dobrovolníka útulku, který nám měl přivézt pejsky na venčení. Pejsci jsou nadšení z nové společnosti. Dovádí jak šílení, skáčou kolem a my máme co dělat je udržet.

Psa si nakonec s sebou do Londýna neodvážíme, zato jsme si užili den, jak se patří, a udělali aspoň trochu dobrý skutek. Jestli někdy pojedete na Koh Lantu, ten útulek se jmenuje Lanta Animal Wellfare, oni budou strašně rádi, když je navštívíte.

Druhý den to přišlo – chvíle, které jsem se tak obávala. Musíme půjčit skůtr. První pokus, že budu řídit já, jsme vzdali, hned jak se motorka převážila Kubovou váhou dozadu a my skončili skoro na zemi. Takže, Kuba řídí a já mu neustále hučim do ucha, jak co má dělat. Kubo sorry😊 Nejdříve mířime do centra ostrova, k vodopádu. Parkujeme na malém parkovišťátku, vedle kterého jsou sloni se sedačkami na hřbetu. Vozit se na nich určitě nebudeme a ani vám to nedoporučuju.

Mineme malou rastafariánskou restauraci a míříme do džungle. Přestože cesta k vodopádu není vůbec značená, není se kde ztratit, jen je třeba jít po pěšině a držet se říčky. Potkáváme opičky, které nám skáčou pod nohy, já se modlím, ať mi pod ty nohy neskoči nějaký had, z těch mám hrůzu, a po chvíli přichazíme k vodopádu. Vodopád je ale hodně silné slovo, ze skály teče malý čůrek vody a to je celé. Procházka to byla ale pěkná.

Jedeme dál, na jih ostrova do národního parku, kde už nevydržíme a jdeme se koupat. Nádherná písčitá pláž, a jen pro nás. Dostáváme hlad a řešíme, co dále. Na tripadvisoru jsem našla super mexickou restauraci, jediný problém je, že je úplně na druhé straně ostrova. Nedá se nic dělat, hlad je hlad. A já už se na to mexické jídlo tak naladila. Trvá to dvě hodiny, jedeme z kopce, do kopce, občas ten skůtr musíme doslova tlačit silou vůle, aby nás na ten kopec vůbec vyvezl, ale ve finále konečně usedáme do křesílek u pláže a dáváme si ten nejlepší tacos v životě. Jo a jmenuje se to Baja Taco, kdybyste tam jeli někdy.

Návrat domů, nebo někam jinam

Takže, jak to mělo být původně. Měli jsme si v klidu přeletět z letiště v Krabi do Bangkoku, koupit letenky u společnosti, pro kterou pracuju a které stojí asi tolik, co večeře pro dva, a ještě ten den se dostat domů do Londýna. Na letišti v Bangkoku ale zjišťujeme, že let je přeplněný a že to tedy tak lehké nebude. Žádná volná sedadla v letadle – žádné levné letenky. A my se nutně musíme dostat co nejdříve domů. Hledáme náhradní řešení a máme jediné štěstí – právě mi přišla výplata.

A jak to dopadlo? Letecky na Ukrajinu, padla na to skoro celá moje výplata, z Ukrajiny do Stockholmu, kde jsme museli strávit noc, ale to si nestěžuji, do Švédska jsem vždycky strašně chtěla a hlavně vyzkoušet ty pravé ikeácké koule a druhý den se modlit, ať se dostaneme na let ze Stockholmu domů.

Nu, dostali jsme se, ale tak tak, zážitků a historek z dovolené máme plno a já už se nemůžu dočkat, až do Thajska pojedu znovu, protože je toho ještě hodně k objevování.

Líbil se ti článek? Sleduj mé dobrodružství také na instagramu! Najdeš mě pod @vendulasevc.