Do Buenos Aires bez španělštiny nelez

O trip do Buenos Aires jsem si zažádala spolu s kámoškou Magdou, Češkou, která mě vlastně k Norwegian přivedla. Argentinu moc kolegů v oblibě nemá a já zpočátku nechápala proč. Vždyť komu by se nelíbilo utéct ze studeného Londýna ke třicetistupňovým vedrům a koktejlům u hotelového bazénu. Až později jsem je začala trochu chápat. Už při boardingu, nástupu cestujících do letadla, jsem se od kolegyně Španělky musela naučit velice užitečnou frázi – No comprende - nerozumím. Avšak ani tato věta Argentince neodradí na Vás mluvit španělsky, akorát možná trochu pomaleji, jako by si mysleli, že to pomůže, nebo co.

Během letu jsem se naučila další užitečná španělská slovíčka, jako kafe, čaj, voda, atd.. Gracias a Por favor je samozřejmost.

Po příletu nás ochromila vlna vedra a my zvesela odhodily bundu od uniformy.

Náš hotel stál v centru Buenos Aires. Z hotelového pokoje jsem měla výhled na hodinovou věž, kterou jsem si nemohla vynachválit, protože typickou melodii neodbíjely jen co hodinu, ale co patnáct minut. Ještěže jsem zvyklá spát se špunty do uší.

Po čtrnáctihodinovém letu jsme byly obě hodně unavené, a tak jsme si nejdřív daly dvě hodinky spánku a pak se přesunuly nadále relaxovat u hotelového bazénu. Jasně že to dopadlo tak, že jsem se zase spálila, navíc se nejspíš tím krémem ani neumím natřít, jelikož vypadám jak zebra, bílé pruhy tam, kde jsem se natřela, spálené tam, kde jsem zapomněla, nebo jsem nedosáhla.

Argentina je slavná pro své výborné steaky a víno Malbec, a to jsme si nemohly nechat ujít. Našly jsme tedy nejvyhlášenější restauraci ve městě a půl hodiny před otvíračkou už přešlapovaly spolu s dalšími lidmi před dveřmi podniku. Po chvíli se s námi dal do řeči dvojník Zibury – Australan Taylor, který nás představil své rodině. Povídal nám, jak procestovali Patagonii a jak je z Buenos Aires dostupná Uruguay, jen dvě hodiny trajektem. Super tip na příště.

Přestože ceny v Argentině nejsou zdaleka tak závratné jako v Londýně, tenhle podnik je celkem nóbl a ceny jsou vyšší, než kdekoliv ve městě. Proto jsme se také rozhodly dát si steak napůl, spolu se salátem, předkrmem a láhví vína. A řeknu vám, že jsem lepší masíčko ještě neměla. Bylo asi tak milionkrát lepší, než to argentinské (polské?) maso u nás.

Ještě jsme ani nedojedly, když se k nám přiblížil Zibura, jestli ještě někam nejdeme. Měl jet následující den zpátky do Austrálie a tohle byl jeho poslední večer. Od číšníka jsme si vyprosili tipy na místa, kde místní tančí tango, vzali Ubera a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.

Taxik nás vyhodil v podivné, prázdné čtvrti před polorozpadlou budovou. V provizorní recepci tvořené z dřevěného stolu a plastové stoličky seděl holohlavý pán v motorkářské bundě – vybírač vstupného. 100 pesos vstup jen k baru, 130 pesos vstup a lekce Tanga. Rozdíl cca patnácti korun. Volba byla tedy jasná.

Vnitřek budovy vypadal trochu jako předělaná stodola. Na jednom konci byl bar, před ním pár stolečků a dominatnou bylo obrovské podium s páry snažícími se naučit aspoň pár kroků tanga.

My si objednali dalšího Malbeca a ani jsme se nerozkoukali a přišel k našemu stolu silnější Argenticec s černými kudrnatými vlasy. Smrděl po doutníku a myslím, že mu chybělo pár zubů. Španělsky nám něco začal vykládat, ale kromě „chica“ mu rozumět nic nebylo. Jaké štěstí, že vedle nás seděli Poláci, kteří na tom se španělštinou byli celkem dobře a vše nám překládali. Prý, že se mnou pán chce tančit. No, co vám budu povídat, já už toho vína měla v sobě celkem dost a to tango se s Australanem asi moc nenaučím, že jo. A překvapivě to šlo celkem samo, to je tak, když chlap vede. Občas se pán zastavil, aby mi vysvětlil, co dělám špatně, ale mně to bylo celkem šumák, vždyť jsem mu stejně prd rozuměla.

Následující lekce byla strašně vyčerpávájicí, odešli jsme všichni zpocení až za ušima, ale nabití dobrou náladou a dojmy. Kdybyste tam někdo měl cestu, to místo se jmenuje La Cathedral del Tango a rozhodně to stojí za to.

Následující den jsme se vydaly pěšky do vedlejší čtvrti Recoleta, kde je na místním hřbitově pochovaná Evita– žena bývalého prezidenta Argentiny a všeobecně velmi známá osobnost. Přestože je hřbitov turisty celkem navštěvované místo, působilo velmi opuštěně a strašidelně. Jak by taky ne, do každé hrobky se dalo nahlédnout, některé byly polorozpadlé a rakve v nich ležely naprosto nezakryté.

I když byl hřbitov nádherný, moc dlouho jsme tam nevydržely, neboť nám bylo v uličkách mezi betonovými hrobkami strašné horko. Proto jsme si stoply taxika a po necelé hodině už vystupovaly na rušné ulici ve čtvrti La Boca. Ta je slavná pro své typické barevné domečky

Uličky byly plné prodejních stánků a restaurací s venkovním posezením a v každé restauraci se tančilo tango s kytarovým nebo jiným doprovodem. My si do jedné z těchto restaurací sedly, abychom nasály tu atmosféru. Když pak později tanečníci obcházeli hosty s kloboukem v ruce a žádali o dýško, daly jsme jim alespoň sto pesos, a ještěže jsme tak udělaly, neboť vinou bílého ubrousku, který jsem se snažila zastrčit způsobně za dekolt, abych se něčím nepolila jako vždycky, jsem si roztrhla knoflík a odhalila jsem se tak téměř celá od pasu nahoru. Co víc si přát na nejrušnější ulici v Buenos Aires. Takže těchto sto pesos mi zachránilo zadek (nebo spíš prsa), když mi tanečnice přinesla jehlu s nití dokonce v barvě, jakou měly moje šaty.

Blížil se večer, a jak jsme byly tisíckrát poučené, La Boca večer není moc bezpečná. Byl čas vypadnout.

Z Buenos Aires jsem si domů odvezla dvě láhve vína, argentinský salám, pět pesos – poslední hotovost, která mi zbyla, a anglicko – španělskou konverzaci, protože bez té se v Buenos Aires jen těžko obejdete. Argentinci jsou prostě asi tvrdohlaví, a i když by je to thank you místo gracias nezabilo, očekávají oni od Vás, že když jste se vypravili do jejich země, budete aspoň trochu ovládat jejich jazyk.

Tak mi asi nezbude nic jiného, než se do té španělštiny pustit, ať umím aspoň o pět slovíček více, až tam zase za necelé dva týdny pojedu znovu.